Zpověď faremní otrokyně- report stážistky Aleny

20368925_776737885844451_1184904285843190200_o

Alena v akci

Předmět: Hodnocení pracovní stáže
Místo výkonu: Farma Lukava
Pracovní zařazení: Faremní otrokyně
Doba trvání: 4.6.-15.10.2017

Hodnocení:
(zajímá-li vás příběh celý, začněte číst zde, máte-li zájem o podrobnosti stáže, začnětě číst od odstavce označeného *)
Farma Lukava, tak tohle jméno mi jako zázrakem zůstalo v paměti po shlédnutí několika dílů miniseriálu MZe Zemědělci, kteří se vydali ekologickou cestou. Tou dobou jsem zrovna pracovala na dairy farm na Zélandu a pomalu vymýšlela co se životem až se vrátím domů, a tak jsem si z nudy googlila….. Až na mě odkudsi z paměti vyskočila právě Lukava, u nich na stránkách jsem objevila možnost pracovní stáže a hned mi bylo jasné, že po návratu se budu dotazovat právě tam. O několik měsíců později, už jako turistu a Zélandského povaleče, mě však Martin předběhl a stáž vypsal, veřejně! Nezbylo mi než zakempit u benzínky (kde mají free wifi) a na mobilu sesmolit email co majitele přesvědčí, že já jsem ta pravá. Teď už se samozřejmě směju tomu, jak jsem co pů hodiny kontrolovala FB a v duchu nenáviděla všechny, kteří tuhle nabídku práce sdíleli a mě tím potencionálně zvyšovali počet konkurentů na tuhle pozici, nějak jsem ale tušila, nebo si možná spíš přála, že vyberou zrovna mě.
Po návratu do vlasti vedly jedny z mých prvních kroků právě do Dětřichovce kde jsme s Martinem a Janou domluvili podmínky stáže a bylo. Mě čekalo jen napsat diplomku a odstátnicovat, easy čízy….
*V červnu jsem, jako čerstvě odpromovaná slečna inženýrka (tohle oslovení mi zůstalo poměrně dlouho, ale Martin pro mě bude Pan Inženýr navždycky :) ) mohla konečně nastoupit. Začátky byly poklidné, oťukávací, pracovní doba sice dlouhá, ale pracovní tempo „napohodindu“. Podrobně popisovat jednotlivé pracovní činnosti je asi zbytečné, trochu se lišily podle aktuálního období, počasí či akutnosti, základem však bylo podojit (do konce července 2x denně, později jednou), obstarat sýrárnu a bedýnky, zajistit aby měli ovce, jehnice, koně, prasata a slepice co žrát a co pít. K tomu se přidružovaly činnosti menší důležitosti – zastavit skázu sklepních sýrů, sekat křoviňákem, svážet balíky, sbírat brambory, držet kováři, dělat IT specialistu, rozptylovat příslušníky kontrolních orgánů, zahradničit, kydat, dělat záchrannou brzdu při zácviku kobyly v tahu (záměrně nepíšu jméno koně, jelikož se pan inženýr stále nerozhodl jak se to bude psát), poklízet (kde je pořádek a čisto, požár nemá místo) a být prostě k ruce když bylo potřeba.
Postupně se zvyšoval počet úkolů i zodpovědnost ležící na mých bedrech a taky se měnily naše „pracovní“ vztahy (přesto se i nadále distancuji od Martinova tvrzení, že jsem „drzá jak vopice“). Stát se znenadání součástí něčí rodiny má svá specifika, rodina je totiž zvláštní pracovní prostředí, mnohdy má své třecí plochy a vy se můžete snadno stát jejich součástí, příčinou i důsledkem. Přestože ne vždy jsou věci zcela ideální (i když si myslím, že u nás vypukly nějaké konflikty zcela výjimečně) považuji takovýto typ stáže za nejlepší možné řešení při rozhodování se, jestli by mě nějaká práce bavila. Kde jinde je možné si zkusit jestli je tahle práce pro vás, co to obnáší, mít po ruce někoho, kdo vám poradí jak jednotlivé úkony vyřešit (všechno funguje na principu osmózy), kdo bez obalu řekne všechny nepřijemosti s tím spojené, temná zákoutí i světlé stránky, zkušenosti vlastní i cizí, z domova i ze zahraničí. Já například po 14 dnech věděla, že žádná dojná zvířata dělat nebudu, alespoň v nejbližších několika letech ne. I tím splnila stáž účel toho, proč jsem se na ni vlastně přihlásila, některé věci totiž nezjistíš, dokud je nezkusíš.
Za sebe můžu s klidným svědomím říct, že tahle stáž byla jedním z nejlepších rozhodnutí co jsem kdy udělala, pomohla mi vymezit směr, kterým se v blízké budoucnosti chci dát, naučila jsem se spoustu věcí – byť se považuji za holku z maloměsta, většinou praktických dovedností jsem si osvojila až na farmě – sekat s křoviňákem, jezdit s traktorem, pokládat ovce, neptat se co jsou to ozimy, fungovat s dětmi, Jana mě trpělivě zasvěcovala do tajů sýraření (třeba na rychlokurz čedarování budu vzpomínat ještě dlouho :) ), stavět ohrady, spravovat věci drátem, dávat do věcí hlavu, využít svůj věk a vzdělání a zbytečně se s tím nesrat :) zkrátka a dobře umět si poradit ve všech situacích co můžou nastat. Martin je navíc studnice vědomostí a naše dlouhé hovory na cestách mi chybí už teď, a nejen ty, naše dopolední kávičky, hihňání s Janou, hraní si s dětma, práce s Numi, mazlení kocoura, vyjížďky s Gurskem, zkrátka ty každodenní všednosti, co dělaly každý den tak trochu jiným a originálním.
Když se na uplynulé měsíce dívám zpětně, měly pro mě vlastně dvě úrovně – jedna věc jsou činnosti, které jsem se naučila a schopnosti, které jsem získala, druhá jsou věci, které se mi nesmazatelně zapsaly do paměti, věci co Jana s Martinem řekli nebo udělali, dost možná nevědomky, a které si už s sebou ponesu napořád. Kam to bude je zatím ve hvězdách, určitě to bude cesta plná křižovatek, ale srdce mě vždycky navede tím správným směrem, srdce ve kterém mám díky stáži o 7 lidí víc.